A vyrážíme!

Bylo potřeba dobře zhodnotit, co s sebou chceme brát a co ne. Velké zavazadlo může vážit maximálně 15 kilo a vzhledem k tomu, že trek vede přes několik podnebních pásem a je tam teplotní výkyv přibližně 50 stupňů, je třeba se sbalit chytře i přesto, že všechen náklad neponeseme.

Trek začíná na Machame gate v 1800 m.n.m, kam nás Bakari dovezl autem. Ráno jsme nikam nespěchali, posnídali, z hotelu vyrazily asi v deset, věci na safari a pláž nám tam uschovali, než se vrátíme. Na bráně už bylo rušno, Bakari nás posadil do jídelny, zatímco šel vyřídit všechno papírování a zaplatit poplatky. Na bráně si taky musí nosiči rozdělit společný náklad a projít kontrolou, kde se náklad váží, protože každý z nich může nést maximálně 20 kilo váhy. Na horu jsou zakázané lahve z měkkého plastu, Bakari se ještě naposledy ptá, jestli máme dost teplého oblečení a spacáky, kontroluje jaké máme na výstup boty. Dáváme si první z mnoha zázvorovo mrkvových polívek od našeho kuchtíka, zatím je yummy.

Asi v jednu se pomalu vydáváme na cestu, už tady nás Bakari brzdí, nasadili jsme moc ostré tempo a on nás potřebuje naučit jít pole pole, tedy pomalu. Zatím mi přijde, že gravitace mi neumožňuje takhle pomalu pokládat nohy před sebe. Asi v půlce cesty začíná krápat a během pár minut už leje jak z konve. Taky aby ne, jsou tři a v tuhle dobu na hoře prší vždycky. Zkoušíme se schovat pod stromy, ale ty za chvíli taky proprší. Mám sandály, kraťasy a tílko. Zatím je ještě teplo a nemám zkušenost, jak dlouho bude pršet, jestli to bude kde usušit a jestli bude v naší cílové výšce 2800 m.n.m. už zima. Teď jsme v deštném pralese. Bakari radí nechat suché oblečení kde je a tak pokračujeme. Na Bakariho pole pole už prdíme, potřebujeme se zahřát, míjíme vodopád, ale protože ten je zrovna všude kolem, dlouho se nekocháme. Celou cestu až nahoru je nakonec při svižné chůzi teplo, jen prsty na nohou a rukou mi mrznou. Jsem celkem ráda, že jsme už došli do prvního tábora, ušli jsme asi 11 kilometrů, asi kilometr převýšení, bylo to takové příjemné zahřívací kolo. V každém kempu je potřeba se podepsat do knihy, kdybychom se ztratili nebo se nám něco stalo, promrzlými prsty sotva udržím tužku.

V kempu nás čeká první překvapení. Věděla jsem, že s náma půjdou nosiči, že nám ponesou tašky, jídlo a stany. Postavili ale další dva velké stany, jeden slouží jako kuchyň a zároveň noclehárna pro všechny nosiče a druhý menší vlečou s sebou na horu, jen abychom měli jídelnu, v ní čtyři židle a stůl. Vysvětlujeme Bakarimu, že jsme zvyklé jíst z ešusu instantní jídlo a sedět u toho na šutru. Oponuje ale, že během takhle náročné expedice potřebujeme svůj komfort. Pak ještě dodává, že samozřejmě ví, že bychom to zvládly i bez toho, ale kdybychom to s sebou neměli, musel by nechat dva nosiče dole, ten den by se vrátili od brány zpět domů a nevydělali by ani korunu. Pořád si připadám trochu jako otrokářka, ale povídáme si dál (mezitím přistála na stole obrovská mísa obligátního popcornu a termosky s horkou vodu na čaj a kafe) a postupně si uvědomujeme, že pro tyhle kluky z vesnice bez vzdělání je to dobrá práce. Každá práce je tu fyzicky náročná, mohli by dole orat pole nebo se starat o dobytek, ale nevydělali by si tím ani zdaleka tolik. A jestli se naučí během výšlapů anglicky, hodně je to posune na trhu práce. Když se objeví klasická mrkvovo zázvorová polívka a maso s rýží v nerezových nádobách, už mě to ani nepřekvapí. 

Další ráno vstáváme na pohodu po sedmé. Některé výpravy se už sbírají, ale my pomalu snídáme a vycházíme tak v devět. Je to tak lepší, nosiči chodí rychleji a čím později vyjdeme, tím méně nás jich bude míjet a nebudeme se s nimi muset na úzkých cestách vyhýbat. Zase nás čeká skoro kilometr převýšení, trasa je dnes dlouhá jen 5 kilometrů, čeká nás pohodový den plný pole pole, dojdeme ale do výšky 3750 m.n.m. a to už může být cítit. Krajina kolem se mění, les řídne, objevují se lišejníky, mechy, rašeliniště a na dohled je Mount Meru, zatím vypadá vedle nás vysoká. Cesta nám netrvá dlouho a po poledni jsme v Shira Campu. Tady nás čeká tradiční popcorn a oběd a pak si jdeme ještě na chvíli lehnout. Odpoledne se čeká obvyklá přeháňka, takže máme čas na čtení. Když se déšť přežene, je zase jasno. Seznamujeme se s celým týmem. Věděla jsem, že jich je hodně, ale třináct nosičů, kuchař, pomocník kuchaře a dva průvodci dělají dohromady i s námi 22 lidí. Někteří vypadají tak na patnáct, ale Bakari nás ujišťuje, že nosiči musí být plnoletí. Během dne se k nám přidal druhý průvodce, Brighton, který nás dobíhal, protože vyrážel z Moshi až od den později. Po představení a zpívání tradičních písní se jdeme projít kousek nad kemp protáhnout před večeří nohy a vystavit se na chvíli o něco vyššímu převýšení, ať se nám dobře spí. Shora je pěkný výhled na kemp pod námi. Jde s námi asi pět šest dalších výprav, takže celkem přes sto lidí, kemp je velký, ale i tak celkem plný. V každém kempu jsou několikery zděné nebo dřevěné kadiboudy a chata strážce parku, kde se zapisuje do knihy. Některé skupiny mají fakt sofistikované stany, obrovské kopule, u některých i zařízení, která vypadají jako vytápění. Taky sem tam vidím vysoké úzké stany, na čtvercové asi metrové podstavě, skoro dva metry vysoké. Říkám si, že asi sprcha, to se hodí, dala bych si, i studenou. Potoky natož jezera, kde by se dalo umýt tu nejsou a s přibývajícím převýšením mizí voda vůbec. Chvilku si tak sním o sprše, až se zeptám Bakariho, jestli je moje úvaha správná. Není. Je to záchod s reservoárem. A je k němu delegován jeden nosič, který po vykonání potřeby tenhle rezervoár musí vylít do kadiboudy, vymýt a celý týden ho i se stanem nést. Tak to jsme ještě super otrokářky, tohle bych nedala. 

Další den už pokračujeme v zaběhnutém rytmu, už by nás překvapilo, kdyby bylo na snídani cokoli míň než omelety, palačinky a spousta ovoce. A kdybychom nedostaly svůj lavůrek na mytí. Každé ráno a večer totiž do předsíňky stavu dostaneme každá svoji misku plnou teplé vody a mýdlo. Je to fajn, přecejen týden se nemýt není ani v merinu moc supr. Trasa je o něco delší než předchozí dny a je potřeba vyjít k Lava Tower do výšky 4600 m.n.m. a potom sejít do Baranco Campu v 3900 m.n.m. Balíme si teda oběd s sebou a teplé svršky. Nosiči s námi přes Lava Tower nejdou, speciální dávka převýšení je jen pro nás. Postupně vegetace dál řídne, kolem jsou srandovní sukulenty a lávová pole, chvílema je trochu problém najít místo, kam si dojít na záchod a Bakari kromě pole pole pořád zastavuje na pití. Je to výška, ve které žádná z nás ještě nebyla a tělo si na ní musí přivyknout. Pod Lava Tower rozbalujeme oběd, vytahuju péřovou vestu a GoreTexku, protože přituhuje s dost fouká. Ale na sluníčku je za chůze pořád na tričko. Odpoledne tak tak stíháme dorazit do kempu před přeháňkou. Bohatá večeře a ananas jako dezert nás už vůbec nevyvádí z míry. 

Ráno vstáváme o něco dřív, čeká nás totiž stěna na snídani. Hned nad kempem se trochu zlověstně tyčí Baranco Wall, neboli Breakfast Wall. Stěna vysoká asi 250 metrů, lezecky nenáročná, takové schody do nebe, ale člověk musí koukat kam šlape a občas se přidržet rukama. Jsem ráda, že nás většina nosičů už předběhla, protože tady se jim neuhneme. Taky moc nechápu, jak to dělaj, když mají minimálně jednu ruku vytíženou přidržováním nákladu na hlavě. Většina z nich má totiž batoh na zádech a ještě pytel se stanem nebo ošatku, ze které trčí mrkvová nať, na hlavě. Nahoře jsou ale krásné výhledy, Meru už se nezdá tak vysoká, jsme skoro v úrovni jejího vrcholu, a vrchol Kilimanjara už vypadá proklatě blízko. Jen to vyběhnout. My ale půjdeme ještě dva dny dokola, abychom pobyli ve výšce kolem 4000 m.n.m. déle a dnes večer ještě do základního tábora nedojdeme. Mohli bychom, kdybychom se rozhodli stihnout výstup v šesti dnech. Přišli bychom ale do base campu s 10 kilometry a 700 výškovými metry včetně Baranco Wall v nohách a ještě tu samou noc bychom museli vyrazit na vrchol. Na vršku Baranco Wall ještě chvíli pobydeme a pak vyrazíme na nenáročný pochod vesměs z kopce do Karanga kempu. 

Odtud nás následující den čeká výšlap do kopce do základního tábora. Ten je ve výšce 4600 m.n.m., musíme tedy překonat před 600 metrů převýšení, ale cesta je dlouhá jen asi 4 kilometry. Nikam tedy nespěcháme, přispíme si a stejně jsme kolem oběda tam. Po obědě máme povinného šlofíka. Jenže to já neumím, nikdy mi nešlo spát ve dne, ať jsem sebeunavenější. Takže chvíli čtu, pak se jen tak převaluju, ale oko nezamhouřim. Rychlá vstávačka na večeři, po které nás čeká válečná porada a zase půjdeme spát. K večeři jsou hranolky. V základním táboře totiž není voda na uvaření rýže nebo těstovin. Nedostaneme dneska ani vaničku na mytí, ach, už jsem si na ni zvykla... Nad základním táborem je ještě jeden kemp, jmenuje se Kosovo a tam nejsou ani kadiboudy. Konečně spatřujeme nějakou výhodu těch reservoárových záchodků. Horní kemp je volnější a v noci budou vycházet už o pár set metrů blíž vrcholu. Už u Lava Tower se k nám totiž připojila další frekventovaná trasa, Lemosho Route, takže v kempech je teď víc lidí než na začátku. Bakari plánuje vyrazit časně, chce, abychom byli na vrcholu první a nemuseli jít celou cestu ve špalíru s dalšími skupinami. Tenhle plán schvalujeme a domlouváme se na budíčku v deset večer. Bakari ještě naposled kontroluje, že máme dobré boty a svršky, ve kterých plánujeme jít. Pak už se rozcházíme do stanů spát.