Cesta nahoru a zase dolů

Když mě v deset budí Bára, mám pocit, že jsem musela spát asi pět minut. Celou noc jsem se převalovala s křečema v břiše. Horská nemoc má mnoho podob a mě dohnala nafouklostí. Je to způsobené náhlou změnou atmosferického tlaku, který se nevyrovná s tlakem plynu ve střevech a až po sestupu jsem se dočetla, že to potrápí leckoho i když se o tom moc nemluví. Chápu ale, že o tom asi málokdo rád vypráví. Taky se o tom nebudu rozepisovat, ale kdyby mě na to před odjezdem neupozornila kamarádka, myslela bych si tu noc, že mám slepák nebo že ve mně rovnou něco prasklo. 

Po krátké poradě a (pro Evropanky trochu patetických) motivačních proslovech našich vůdců vyrážíme nahoru, přesně jak jsme si naplánovali jako první. I v Kosovu nad námi se teprve rozsvěcí stany, po pár stech metrech výstupu už ale vidíme, že se daleko za námi začíná tvořit špalír komíhavých čelovek. Bakari nás často slovy pole-pole brzdí, zastavujeme na pití, zatím ani vydechnout nepotřebujeme a po zastavení je rychle ukrutná zima, takže pauzírujeme dost neochotně. Na druhou stranu věříme, že Bakari ví, co dělá, nadmořská výška tady už rychle přibývá, takhle vysoko ještě nikdo z nás nebyl a horská nemoc je zákeřná. 

Mám na sobě tři vrstvy termoprádla, mikinu a zatím jednu bundu. V batohu pak ještě dvě další. Na rukou mám zatím dvoje rukavice a na nohou dvě vrstvy termoprádla a neprofukavé kalhoty. Asi po hodině výstupu zjišťuju vedlejší význam častých pauz na pití, zamrzla mi voda v hadici od camelbagu.  Stoupáme takhle celkem asi čtyři hodiny. Ke konci výstupu už je výška znát, předtím ukrutně pomalé tempo mi teď celkem vyhovuje, Saše se při prudších pohybech motá hlava. Konečně dorážíme na Stella point, okraj kráteru a jeden z vrcholů hory, asi 100 výškových metrů pod úrovní Uhuru Peak. Dáváme si delší přestávku, nahazuju zbylé dvě vrstvy, ale i tak mám potíže se zahřát. Poskakování a plácání do stehen, která fungovalo níž, je tady už příliš vyčerpávající. Druhá voda, která byla celou cestu v batohu zabalená v péřové vestě, je už taky z větší části zmrzlá. Prsty na rukách mi mrznou a tak nahazuju vychytávku - vzala jsem si s sebou nahoru pro tenhle účel péřové botičky. Pořád ještě je tma, východ slunce, který nás má na vrcholu zahřát, je stále v nedohlednu. Došly nás dvě další skupinky, ani nevím, jestli přišli stejnou trasou nebo od Gilman´s Point. Připojují se tady k nám totiž další dvě trasy - Rongai a Marangu. My ale už končíme pauzu a stále jako první vyrážíme k vrcholu. Cesta se vleče, jdeme po sněhu, opravdu mega pole-pole a poprvé za celý výlet mi to ani trochu nevadí. Když se ohlídnu za sebe, kde jsou holky a ztratím pár kroků na Brightona, dohnat ho třemi svižnými kroky mě úplně vyčerpá. Pokračuju tedy radši pomalu krok za krokem, až na vrcholu zjišťuju, že se část skupiny za mnou zdržela, protože David několikrát zvracel. Mně je vlastně ještě docela dobře, nebýt té strašlivé zimy, na nafouklé břicho už přes samou zimu ani nevzpomenu. 

Na vrcholu jsme nakonec skutečně první, dlouhých několik minut před rozedněním. Máme ho na chvíli sami pro sebe, na fotky s tabulí, ale do chvíle, než se do nás trochu opře sluníčko nic moc kromě zimy nevnímám. Na vrcholu se po chvíli začnou množit lidi, je tam těsno, tak pomalu sestupujeme zpět ke Stella point. Východ slunce je krásný, všude pod námi jsou mraky, které jsou, stejně jako sníh na vrcholu, zlatorůžové. Sluníčko začíná rychle hřát, ale jak jsem prochladla, první vrstvy odkládám až mnohem níž. Dolů se už pohybujeme o poznání rychleji, konečně vidíme krajinu kolem, která byla předtím ve tmě. Všude kolem je lávový písek, štěrk a balvany a směrem na východ se uprostřed nekonečné lávové pustiny vine cesta - asi Marangu Route. 

Kolem poledne jsme zpátky v táboře, chvíli se ještě vyhříváme na sluníčku před stany a už se servíruje oběd. Všichni naši nosiči si s námi plácají a vypadají upřímně nadšení, že jsme na tu horu vylezli, asi jsem naivní, ale v té chvíli vypadají, že mají opravdu rádi svoji práci. Po obědě dostaneme propustku na hodinového šlofíka, ale do večera musíme ještě stihnout dojít do dalšího kempu. Bakari asi dobře ví, proč nám neříká, jak je to tam daleko a v jaké nadmořské výšce je; ne že bychom se ptaly. Po příliš krátké přestávce opět vyrážíme na cestu. Máme už v nohách skoro 1400 výškových metrů nahoru a dolů, a skoro jsme nespali. 

Myslím, že výstup na Kilimanjaro zvládne každý průměrně zdatný člověk, pokud se dostatečně aklimatizuje a pořídí si vybavení, aby přežil v tom mrazu na vrcholu. Šel s námi celou cestu chlapík, říkaly jsme mu Santa Claus, protože přesně tak vypadal. Byl to Američan kolem šedesátky, možná víc, odněkud ze středozápadu, s takovým tím těžkým přízvukem a pořad se smál. Cestou dolů se už nesmál, ani my ne. Nakonec jsme ještě ten samý den sešli do výšky asi 3000 m.n.m., ke konci už jsme sotva motaly nohama