O mně

   Myšlenka založit si blog přišla už dávno. Pamatuju si intenzivně, jak jsem se na dovolený ve Vietnamu před třema lety dušovala, že po tomhle (a tímhle mám na mysli to, jak nás na mnoha místech vypekl nejnovější Lonely Planet), si udělám cestovatelský blog a napíšu o tom všem, aby to věděli. Samozřejmě po návratu z dovolený a návratu do pracovního procesu skutek utek a já už si dneska ani nevzpomenu, o co šlo.

   Ale co poskytuje lepší podmínky pro naplnění těhle dávných plánů než karanténa, zvlášť když jsem se před měsícem vrátila z dovolené, o které jsem si taky slibovala, že napíšu.

   Byly jsme s kamarádkama skoro měsíc v Africe, máme zážitky, o které jsme se chtěli podělit s dalšími kamarády, kterým jsme slibovali, že uděláme promítání fotek, než do toho koronavirus hodil vidle, a tak, abych ty myšlenky udržela a až nám to situace umožní předala, musí ven. A to radši dřív než později.    

   Strávily jsme celkem 24 dní v Tanzánii a náš cíl byl jasný. Celý tenhle výlet se namotal kolem jednoho plánu, a to vylézt na Kilimanjaro. Vzniklo to po pravdě úplně náhodou. Ve stejné sestavě jsme byly před dvěma lety na Zélandu a Saša už od té doby pořád mluvila o Kilimanjaru. Ve své naprosté nevědomosti a taky trochu laxnosti jsem jí to odkývala, "to víš že jo, pojedem na Kilimanjaro". Nepřekvapila mě tedy, když mi jednou volala, že sehnala průvodce, co nás na vrchol dovede a že bychom si měly napsat v práci dovolenou a shánět letenky. Už s koupenýma letenkama a hrubým plánem, co chceme v Africe skoro celý únor dělat, jsem si začala o té hoře něco číst. To byl moment, kdy jsem zjistila, že má skoro šest kilometrů, co je to horská nemoc a taky kolik to stojí, ale o tom později. Každopádně přípravy byly v plném proudu, šla jsem si na podzim párkrát zaběhat, že jako budu mít fyzičku a plánovaly jsme dál. Nakonec itinerář zahrnoval sedmidenní trek na Kilimajaro, čtyřdenní safari a týden na Zanzibaru a mezi tím výplňovky. Moje velké plány na posílení fyzičky nakonec ztroskotaly někde mezi vánočním cukrovím a výmluvou, že mě bolí rameno po očkování proti břišnímu tyfu a už byl konec ledna a čas balit. Člověk by neřekl, kolik protichůdných kusů oblečení na takovou dovolenou potřebuje, plavky a péřovka, žabky a pohory, šnorchl a trekové hole, ale nakonec se mi to tam nějak vešlo.

   Tak o tomhle to příštích pár dní bude. Ale taky abych zasadila tenhle blog do kontextu, je potřeba zmínit, že strašně ráda jím, takže to nebude dlouho trvat a přimotáme se k jídlu. A pokud bude tahle karanténa a uzávěra hranic trvat ještě dlouho, tak až mi dojde téma Afrika, už se z jídla možná nevymotáme.